Řešení je přece po léta známé, stejně tak důvod proč nebude použito:

Pokud by v Evropě měl začít všeobecný růst, dluhy všech zemí klesnout pod maastrichtský limit, řeckým, irským, portugalským atd. občanům by se nemělo dít nic bolestného, Němci ani Holanďani by nemuseli ručit za dluhy periferií (států ani bank), úrokové rozpětí v eurozóně by kleslo pod tři procenta, zmenšovala by se nerovnováha v eurozóně a zvýšily by se investice, muselo by se Německo připravit o svou obrovskou vyjednávací moc, kterou jí současná bublající krize dává nad Francií a deficitními ekonomikami.

Tohle všechno by nastalo po učinění jednoduchých 3 kroků:

- ECB by podmínila pokračování své pomoci evropským bankám (které jsou fakticky všechny zbankrotované a jen ECB je udržuje v likvidním stavu) tím, že odepíší značnou část dluhů deficitním zemím (Řecko, Irsko, Portugalsko, Španělsko, Itálie, Belgie).

- ECB by na svůj účet převzala takovou část dluhů všech členských zemí, aby měla stejnou nominální hodnotu jako zadluženost povolená Maastrichtskou smlouvou, tj.60% HDP. Byly by to vlastní dluhopisy ECB, tedy nebyla by zaručeny členskými státy. Členské státy by nadále obsluhovaly své dluhy, ale za ty části dluhů, které vyhovují maastrichtským kritériím by platily nižší úroky zajišťované dluhopisy ECB.

- pak by bylo třeba pro další krok použít Evropskou Investiční banku. Ta by si s pomocí ECB půjčovala finanční přebytky evropských i neevropských zemí a investovala je (půjčovala na investice) v deficitních regiónech Evropy.

První dva kroky by vyřešily dluhovou krizi a třetí by zmenšoval nerovnováhy členských zemí.

Jenže 2. krok by Německu zabránil být jednou nohou v eurozóně a jednou mimo ni. Jakmile by ECB - společná instituce - na sebe vzala značné závazky, nebylo by možné ho rozdělit mezi jednotlivé členské státy a tedy nebylo by možné aby někdo vstal a odešel. Jako není možné říct jakou část federálního dluhu má převzít Pensylvánie, kdyby se jí zachtělo opustit Spojené státy americké.

Jenže od té chvíle by německá kancléřka byla jen jedním z šéfů vlád, kteří sedí kolem kulatého stolu.

A tak to řešení nebude nikdy použito.

Německo se dál bude řídit svojí verzí olympijské zásady, že není důležité zúčastnit se, ale zvítězit...

Docela dobře napsané - jen dál! Odnáším si z článku alespoň nějaké, mně srozumitelné vysvětlení. Jen pozor na tu shodu přísudku s podmětem... (Španělské mzdy by vzhledem k německým devalvovali )

Tak nějak zapomínáte že sice euro jako takové neumožňujě národním vládám provádět fiskální politiku,ale i jejich národní měna byla přeci vázána na mechanismus směnných kurzů,který má taktéž svá pravidla,nebo-li ani před eurem nešlo měnu libovolně devalvovat a centrální banky měly povinnost udržovat kurzovou stabilitu,byť v nějakém fluktuačním pásmu

Euro je samozřejmě více politický projekt než ekonomický,nicméně společná měna není tak zásadním problémem,jak tvrdíte v USA je jednotná měna taktéž...

Pokud máte na mysli osvědčený recept ředění dluhů inflací tak je možná jen dobře, že státy nemohou dle libosti nasekat dluhy a pak devalvovat měny =ožebračit obyvatelstvo -problémem není EURO ale dluhová jízda a ekonomika postavená na expanzi úvěrů-schopnost úvěrovat se a zadlužovat totiž není neomezená a v současné době narážíme na dluhové stropy,to jsou ty ekonomické turbulence a krize.

I přes neuvěřitelné množství peněz chrlené do ekonomik a záporné urokové sazby se boom úvěrů nekoná,možná už prostě není kdo by smysluplně půjčoval a kam penize umisťoval.Peníze jsou DNES prostě příliš virtuální a obecně velmi málo spjaté s majetkem ve smyslu reálných hmatatelných hodnot a celý mechanismus se začíná přehřívat.Buď vynulujeme dluhy-nelze pro dominový efekt a morální hazard,nebo se vážně začneme zabývat myšlenkou základního občanského příjmu-peníze z v rtulníku- i vzhledem k proměňující se struktuře ekonomik a predikce pracovního trhu, kde dlouhodobě bude ubývat potřeba lidské práce,tím se bude i stupňovat ekonomická nerovnováha ve společnosti a opět problém s umisťováním nových peněz na trh,bude chybět obecná kupní síla obyvatelstva...

Toto ale opět zatím není myslitelné pro morální hazard-nicméně jediný důvod

Františku, asi tahkhle: Euro není bubák. A krize bank v Itálii nezpůsobilo Euro. A taky pár dalších věcí si opsal nesprávně. Takže hurá zpátky do knihovny, jo?

Vlastní myšlenky v blogu chybí, citujete pouze ty ekonomy, kteří jsou odpůrci € a zamlčujte ty, kteří naopak € viděli a vidí pozitivně.

Btw. - můžete mi sdělit, kdy prodělala Nevada krizi podobnou Irsku. Ale právě na situaci Irska se můžeme přesvědčit, že to, co napsal Krugman o krizi v Irsku nebyla pravda.

V roce 2008 jsme nezažili krizi €, nýbrž krizi amerických a některých evropských bank. Situace v Řecku je srovnatelná s krizi Kalifornie, kdy tento americký spolkový stát musel vyhlásit platební neschopnost. To že se to v Řecku nemohlo, není vina €, nýbrž vina EU a hlavně Francie a Německa, které se snažili zachránit banky své.

Nejsem fanouškem společné měny euro a oceňuji, že jím není ani autor tohoto článku.

Přesto však odmítám jeho názor, že euro by bylo větším nebezpečím než migrantská krize.

Škody, které napáchá euro, lze vrátit. Lze opět zavést národní měny. Sice potom bude několik let na pořadu dne řešení příslušných problémů, jelikož návrat k národním měnám bude cesta sice správným směrem, ale přeci jenom dost znečné zemětřesení (příměr: když potřebuji operaci, tak je to v dlouhodobém výhledu správná věc, ale v krátkodobém výhledu se třeba první dva měsíce po operaci musím omezovat v běžných aktivitách, nesmím dočasně jíst to, co půl roku po operaci už jíst opět smím, apod.), ale peci jenom cesta zpět existovat bude. Z dlouhodobého hlediska určitě ano.

Ale jakmile se v Evropě usadí větší množství lidí z kulturně odlišných oblastí, tak to už řešitelné nebude.

Autorovi dávám karmu, protože tohle srovnání závažnosti problémů není stěžejní myšlenkou jeho blogu. takže karmu ode mne dostal, ale tuhle výhradu sem píši.

€ nenapáchalo žádný škody, protože je páchat nemůže.

Ty škody o kterých mluvíte vy, páchali nenasytní manažeři amerických bank, včetně neschopných řeckých politiků.