Co je největší hrozba pro současnou Evropu?

Evropská Unie má jeden velký vnitřní problém, kterému bohužel nevěnuje dostatek pozornosti. Tím problémem je euro.

Evropa dnes stojí tváří v tvář mnoha problémům, stačí si vybrat. Migrační krize, problémy (nejen) italských bank, brexit a mnohé další události zneklidňují nejednoho Evropana. Přesto se uvnitř Evropské unie vyskytuje problém, který může způsobit více škody než všechny výše zmíněné problémy dohromady. Jedná se o společnou měnu. Ano euro je problémem, ať se nám to líbí nebo ne. Důsledky nefunkční měnové unie jsme byli svědky zejména po propuknutí dluhové krize. Státy jižního křídla Evropy ukázaly největší nedostatky společné měny v plné parádě. Ať už se jednalo o španělskou nemovitostní krizi, či Řeckou krizi vládních financí (a mnohé další), všechny měli zárodek ve společné měnové politice devatenácti států platících eurem.

Aby bylo jasno, nejsem protievropský člověk a v žádném případě nejsem pro vystoupení České republiky z Evropské unie. Považuji ji za fantastický projekt, jehož úspěch či neúspěch bude mít klíčové následky pro celý svět. Již přes šedesát let dochází napříč celou Evropou k integraci, která přinesla mnoho dobrého. Bohužel však přílišná horlivost některých politiků způsobila také dost zbytečných problémů, mezi nimiž vyniká právě koncept jednotné evropské měny. Myšlenka, že je možné zavést na území EU jednu společnou měnu, jenž bude fungovat bez společné fiskální politiky, byla velice naivní. Ve svém příspěvku zkusím ukázat, proč považuji euro za nešťastný projekt, alespoň tedy v podobě, v jaké ho dnes známe.

Podívejme se na hlavní tři kritéria, která ekonomové zkoumající oblast jednotné společné měny, považují za nejdůležitější při zavádění jedné měny pro vícero států. Za prvé je záhodno, aby společnou měnou figurovaly zejména státy, které spolu ve velkém obchodují. Tato podmínka je v rámci EU samozřejmě splněna, jelikož státy Evropy uskutečňují více než 60% veškerého obchodu mezi sebou. Co však další dvě kritéria potřebná k tomu, aby jednotná společná měna byla funkčním projektem? V těch EU naprosto propadá. Jedná se o fiskální integraci a pracovní mobilitu.

Co si máme představit pod pojmem pracovní mobilita? Jedná se o téma slavné publikace ekonoma světového významu Roberta Mundella. Ten ve své práci prokázal výhody stěhování pracovníků z jedné oblasti se společnou měnou do jiné. V případě, že dojde k ekonomickému útlumu v určitém regionu, není pro obyvatele společné měnové oblasti problém se přestěhovat za prací do jiné. Přesně takto to funguje ve Spojených státech, v Evropě však ne. K volnému pohybu pracovních sil mezi evropskými státy stále nedochází v takové míře, aby bylo možné mít funkční společnou měnu. Jazykové i kulturní bariéry mezi státy EU způsobují,  že i přes velké rozdíly v nezaměstnanosti v jednotlivých státech dochází k poměrně nízké míře migrace.

Pravděpodobně největší problémem myšlenky eura je fakt, že k jeho zavedení došlo i přesto, že státy EU nemají jednotnou fiskální politiku. Pro zjednodušení a pro pochopení problému, který z tohoto faktu vyplývá, budu citovat nositele Nobelovy ceny za ekonomii Paula Krugmana (i přesto, že mi názory tohoto kovaného Keynesiánce v mnoha ohledech nejsou blízké, vysvětluje problém fiskální neintegrace EU velice jednoduše a pochopitelně): „Zkusme porovnat dvě ekonomiky, které jsou si – nehledě na krajinné scenérie – v dané chvíli dost podobné: Irsko a Nevadu. Obě zažily obrovskou realitní bublinu, která splaskla. Obě upadly do hluboké recese, v jejímž důsledku raketově stoupla nezaměstnanost. A v obou žije mnoho domácností, které nejsou schopny splácet hypotéky.

V nevadě však mnohé z těchto šoků významně tlumí federální vláda. Nevada v této době odvádí do Washingtonu mnohem méně peněz na daních, ale její starší obyvatelé stále dostávají své platby ze systému sociálního zabezpečení a účty u lékaře se jim hradí z programu Medicare, takže od státu sem ve svém důsledku přichází hodně finanční pomoci. Za vklady v nevadských bankách zároveň ručí americká federální agentura pro pojištění vkladů (FDIC) a některé ze ztrát způsobených nesplácením hypoték padají na vrub Fannie a Freddie a i ty jsou zaštítěny federální vládou. 

Naopak Irsko stojí většinou na vlastních nohách a z tenčících se příjmů musí sanovat své banky i vyplácet penze a hradit zdravotní péči. A tak třebaže těžké časy doléhají na obě země, Irsko prožívá krizi, jaká Nevadu netíží.“

Krugman výše zmíněný příklad psal před více než pěti lety a situace obou států je dnes již samozřejmě jiná. Přesto se však jedná o lehce pochopitelné znázornění problému, který z eura činí nefunkční projekt. Evropská Unie se bude muset rozhodnout. Buď společná měnová i fiskální politika nebo ani jedno. Zajisté není možné provozovat společnou měnovou unii ve stavu v jakém je dnes. 

Mimo tyto hlavní tři problémy je tu ještě jeden. Problém, který dostává státy jako Řecko, Španělsko a mnohé další, do pasti. Tyto státy totiž svoji situaci nemohou řešit tou nejjednodušší možnou zbraní – svojí vlastní měnovou politikou. 

Španělsko po vstupu do měnové unie zažilo nevídaný stavební boom, který byl financovaný často právě přílivem kapitálu ze západních zemí. Tento boom přerostl v bublinu nevídaných rozměrů a efektem bubliny samozřejmě byla inflace, která vyhnala španělské platy do vysokých výšin. Podíváme-li se čísla nezaměstnanosti, i přes letošní zlepšení se stále bavíme o čísle kolem 20 %. Španělové po recesi po splasknutí nemovitostní bubliny potřebovalo levnější náklady. Bylo okamžitě třeba, aby se stalo konkurenceschopné na mezinárodním trhu. Jak to lze zařídit? Možností moc není. Buď můžeme plošně snižovat mzdy, což se z politických hledisek jeví jako nemyslitelné, zejména v jižních státech, nebo oslabením vlastní měny. Španělské mzdy by vzhledem k německým devalvovaly a nižší náklady by mohli nastartovat v zemi opět hospodářský růst. K tomu však při společné měně dojít nemůže. A Španělsko je v pasti.

Řecko je v takřka identické situaci. I když jeho problémy měly vícero příčin, euro stálo u jejich zárodku. Přijetím společné měny spolu s vyspělými státy se totiž pro řecké politiky stalo půjčování si na chod státu neuvěřitelně levné. Právě toto skokové snížení sazeb, tedy fakt, že Řekové si mohli půjčovat za takřka stejný úrok jako například Němci, podporoval tamní politiky ve veselém zadlužování se. Když země spadla do recese, nastala opět stejná písnička jako ve Španělsku. Slabší měna, která by mohla například pomoci tamnímu turistickému ruchu díky levnějším dovoleným, nepřipadala kvůli euru v úvahu. A Řekové stále zůstávají v pasti stejně jako Španělé. Situaci navíc nepomohla ani EU, kdy donutila Řeky šetřit a ještě více tak zaškrtila tamní ekonomiku. Situace těchto dvou států ani v nejmenším nejsou vyřešeny, i přesto, že v médiích o jejich problémech již mnoho neslýcháme. Nejedná se však jen o Španělsko či Řecko, celý koncept eura, který měl na kapitálových trzích srovnat bohaté západní země se státy jihu, se ukazuje jako velké šlápnutí vedle.

Stejně jako Řecko, patřila i Irská ekonomika v období před vypuknutím evropské dluhové krize k těm nejrychleji rostoucím ekonomikám v Evropě. Tento enormně rychlý hospodářský růst byl doprovázen ještě mnohem rychlejší růstem cen nemovitostí. V ekonomice standartního typu bývá zvykem, že centrální banka zbrojí proti inflaci zvyšováním úrokových sazeb, což sníží ceny aktiv na kapitálových trzích a nemovitostí. Proč k něčemu podobnému nedošlo v Irsku již v roce 2000, kdy se inflace vyšplhala na nebezpečnou hodnotu přesahující 6%? Odpověď jistě pozorný čtenář již tuší. Irsko se stalo členem Evropské měnové unie (EMU), čímž odevzdalo pravomoci k vlastní měnové politice do rukou Evropské centrální bance. Úrokové sazby v EMU však byly nastaveny na úroveň německé ekonomiky, která se vyznačuje vysokou mírou kapitalizace a v té době relativně nízkým růstem. V Irsku toto nastavení úrokových sazeb připravilo časovanou bombu. K podobnému scénáři poté došlo i v mnoha dalších státech platících eurem, mezi nimiž vyniká případ Lotyšska, avšak nezapomínejme ani na Litvu či Estonsko.

Zejména na jižní státy EU se pohlíží jako na hříšníky, jako na ty, kteří žili nad své poměry a teď za to platí. Je tento názor ale oprávněný? Když se podíváme na vzájemný poměr dluhu k HDP v zemích, které byly v posledních letech zasaženy nejvíce, tedy Řecko, Itálii, Portugalsko, Španělsko a Irsko, zjistíme, že jejich celkový dluh (souhrnný všech zemí) k HDP před rokem 2008 klesal. Ano, Řecko s Portugalskem opravdu mělo značné fiskální potíže již předtím, avšak například Irsko mělo přebytkový rozpočet, stejně tak Španělsko. Itálie poměr dluhu k HDP celkem úspěšně snižovala. Přesto všechny tyto země postihla silná recese. Nepřistupujme však na nesmyslný argument, že jejich problémy byly způsobeny jejich vlastní leností, neschopností udržet fiskální politiku na uzdě či růstem vládního dluhu. O mnoho větší roli při těchto potížích hrálo totiž právě euro.

Samozřejmě situaci v Evropě nepomohla finanční krize v USA, avšak hlavním důvodem, který se zapříčinil o vznik evropské dluhové krize a následnou ekonomickou stagnaci je euro. Zde nechám situaci shrnout předního českého ekonoma Pavla Kohouta, jenž v roce 2013 napsal:„Bez eura by v rámci celé Evropy nevznikla úvěrová bublina, s následky jejíhož prasknutí se musel kontinent poté vypořádat. Euro zafungovalo jako gigantický zesilovač hospodářského cyklu. Euro není pevná kotva držící Evropu v bouři krize. Euro je příčinou krize, respektive její hloubky a délky"

Problémů spojených s měnovou unií je mnoho. Je jasné, že v dohlednu není žádné snadné řešení. Euro však nemůže fungovat bez fiskální unie ve chvíli, kdy členem monetárního svazku jsou natolik rozdílné ekonomiky, jako je Německá, Francouzská a Rakouská na jedné straně či Řecká a Portugalská na straně druhé. Je však třeba tento problém začít řešit. Aby však nedošlo k nedorozumění, já osobně  v současné chvíli nejsem zastáncem další fiskální integrace EU. Stejně tak je mi jasné, že zánik eura jako takového je zcela nerealistická myšlenka. Pro mne je nejschůdnějším řešením zúžení měnové unie, pro začátek alespoň o státy jihu, kterým by vlastní měna mohla pomoci v nastartování dlouhodobějšího ekonomického růstu. Euro by se prozatím stále mělo omezit na země, jenž si takto tvrdou měnu mohou dovolit. Pro Německo, Holandsko, Rakousko, Belgii, Lucembursko a některé další země samozřejmě euro má smysl. Mnoho států však do EMU nevstoupilo po zralé ekonomické úvaze. Řecko a Španělsko jsou již dlouhá léta v pasti eura a nemusí být zdaleka jediné. Chápu snahu politiků udržet projekt, do kterého již investovali mnoho sil. V současné chvíli se však přikláním spíše k názoru mého oblíbeného ekonoma Miltona Friedmana, jenž v roce 1997 predikoval neúspěch tohoto projektu se slovy, že myšlenka zavést jednotnou evropskou měnu nebyla motivována ekonomy, ale politiky. Euro bude potřebovat ještě mnoho úprav (pro mne osobně je nejsnáze představitelné právě ono prozatímní zúžení měnové unie) a možná i mnoho času než se stane razítkem evropské integrace. Je však třeba mu proto věnovat více (i kritické) pozornosti a uvědomit si, že se jedná o jeden z klíčových problémů dnešní Evropy. 

P. S. Pro ty, které zajímá téma evropské dluhové krize více, přikládám krátké video, které ve stručnosti sumarizuje daný problém (video v závěru doporučuje vytvoření fiskální unie, tento názor s autory videa nesdílím).